V sousedských přích je na prvním místě domluva. Jenže...Vše ostatní je až na dalších místech. Umím si představit, jak voláte ve čtyři ráno policajty na bouchání kuličkama
![~t~](/g/s/20.gif)
Pro ně dobrej materiál do vtipných historek ze služby.
V této situaci vidím hodně problematického:
- policie nebude opakovaně jezdit řešit bouchání kuličkama nebo skákání postiženým dítětem
- rodičům to nepřijde jako něco k řešení, naopak jsou to normální projevy jejich dítěte, které potřebuje ke zklidnění
- v bytě rodičů dítěte tyto zvuky nejsou rušivé
- rodiče nedokáží chování dítěte korigovat
- jste v tom sami, protože nikoho jiného v domě to neruší
- budete za magory, kterým vadí kraviny nebo za necity nebo za neurotiky nebo za šikanéry (bouchání smetákem, zvonění)
- časem se z vás ti neurotici stanou
- druhá strana - tedy rodiče, musí chtít řešit. Druhá strana - tedy rodiče, musí být schopni to řešit. To samé platí o majiteli bytu.
- pokud jim chcete nějak pomoci situaci řešit, musí s tím být v souladu (koberec, pomoc s dcerou)
- všechno musí být dlouhodobé, stabilní a efektivní
Výše uvedené věci nejsou jen na vás. Na vás může být: odhlučnění bytu, zkusit si zvyknout, spát se špunty či sluchátky, spát jinde, začít užívat návykové látky, získat podporu od ostatních sousedů, jednat s majitelem bytu, čekat, jak se situace vyvine - nic netrvá věčně, zbláznit se, jít někoho zabít, hledat řešení s rodiči, hledat si jiné bydlení...
Bydlet s lidma nablízku je prostě náročné, protože velmi často jsou ostatní lidi lidem ukradený. Už jsem bydlela na víc místech a vždycky tam byl nějaký kretén, který mě rušil a ještě si na tom zakládal. A nemoci se opakovaně vyspat ve svém domově je prostě