Lído, je mi líto jak vás, tak té maminky, jestli je na to sama...se synem jsme to měli v některých obdobích přesně tak, jak píše Mája, neskutečný boj se vším a jakmile člověk jednou jedinkrát ustoupil, tak jsme mohli začít znovu...nebo třeba bouchání kuchynskymi plechovými dvířky třeba půl hodiny v kuse, že je to autobus, doprovázené zvuky výstražného znamení... řev večer, že spát nechce, běhání, dupání, jednou nám i vysklil autíčkem dveře...několik let nočních děsů, občas i několikrát za noc a několikrát týdně.... Neumím si představit, že bychom bydleli v bytě, naštěstí nemáme ani těsně vedle žádné sousedy, byl občas slyšet až ven... všechno se zklidnilo, noční děsy v 6 letech, zbytek okolo 10-11, pak už v pohodě...ale poradit bohužel neumím, znám to jen z téhle strany.