Ach jo, je mi tě (a tvých blízkých) upřímně líto. Rámus je děs, celodenně a tuplem k tomu v noci a brzkém ránu.
Jsem matkou dvou Aspíků, z toho ten starší byl podobná katastrofa, spali jsme s mužem na směny, abychom ho v prvních letech jeho života zvládli. Ale! Jakmile to není mimino, tak je prostě nekompromisně nutné nastavovat hranice a držet je zuby nehty, řev neřev. V 10 letech je to asi v háji, to nevím, jestli má ještě řešení. Tohle bylo nutné dělat od jednoho roku dál. Oni dokáží být neskutečně urputní, denně dokola jsem s ním absolvovala přetlačování na téma "tohle se bude dělat takto" nebo "tohle se opravdu dělat nebude", vím, že takto se to dělá i s ne-AS dětmi, ale ta intenzita byla neskutečná, byla jsem z toho fakt psycho tehdy... navíc člověk už ztrácí víru, že se to někdy změní, a když vybojuješ jednu věc, okamžitě vznikne jiná. Stačí jednou povolit a oni okamžitě "zaberou dobyté území"...
Na jednu stranu tu sousedku chápu, že na to neměla a nechá dítě řádit, ale to je děsná chyba, která je všechny bude pronásledovat zbytek života. I to děcko bude díky tomu daleko víc hendikepované...
Radu nevím, snad aspoň ten koberec, nebo zkusit prosadit, že ráno bude dítě jen v jednom pokoji, aby se netřepal strop všude. Ale je možná, že ta sousedka je už tak semletá, že je jí všechno jedno a snaží se jen přežít