Mariko,

už jsem to tu psala milionkrát. Jsem morbidně obézní ne z rozežranosti (naopak, jako dítě mě posílali do ozdravovny kvůli podvýživě, navíc jsem až do půlky prvního těhotenství závodně provozovala sport), ale protože se mi vzbouřily hormony a od prvního porodu do konce kojení u poslední dcery (6 let) jsem nabrala 50 kg.

Pak už to šlo samospádem, snížila se schopnost pohybu, s dětmi přišel nezdravý životní styl (málo spánku, málo času na sebe a pohyb), navíc např. výsměch v posilovně, kam jsem se snažila začít chodit, nedůvěra lékařky a její přesvědčení, že jsem jen rozežraná....

Můj stav mě trápí, ale kecy, jak stačí chtít, nejen, že ničemu nepomáhají, ale zabíjejí. Protože když po mnoha pokusech zjistíš, že s tím prostě nic nenaděláš, a někdo pak vypouští podobná moudra, je prostě jediná cesta....radši vůbec nebýt. A všechna ta práce na sobě, všechny pokusy začít se mít aspoň trochu ráda, nebát se vylézt mezi lidi a třeba si koupit něco na sebe, to všechno jde do háje a můžeš začít zase od začátku, pokud ještě najdeš sílu.

To je jak u té mojí doktorky. Stále mám normální tlak, nemocná jsem byla naposledy před 6 lety, nikdy jsem neměla nic zlomeného, neměla jsem covid, nekouřím, nepiju, žlučový šutr jsem měla ve 23 letech, tedy ještě hubená s normálním BMI, ale prostě jsem tlustá a tak je všechno, co dělám a říkám prostě špatně a měla bych se sebou něco dělat.