Kosatko,

Jak pises
"Za mého dětství bylo srážení sebevědomí, neustálá kritika a žádné chválení, žádné rozmazlování znakem dobrého rodiče. Správné dítě muselo být tiché a skromné, neviditelné."
Byla jsem to nejspravnejsi dite - a od patnacti premyslela, jakym zpusobem se nejlip zabit.

Neda se to ani popsat, bylo toho tolik a tak zrudnejch veci pro dusi ditete a pritom nic z toho nebylo "nezakonnyho" -jenze to to jeste ztezovalo to rozeznat a pojmenovat.
Vychazalo to najevo leta a leta, dozvidala jsem se spoustu veci postupne.
Treba ze ucitelky v materske skolce si matce STEZOVALY, ze vzdycky po navratu z prazdninovyho pobytu od babicky "v Cechach", jsem takova "ZIVA"!!!

V 15 a pul jsem si zasla do pedagogicko psychologicky poradny z duvodu, ze nevim, jaky povolani. Po nekolika terminech a ruznych testech byla nejvrelejsi rada moji pani psycholozky, at se pokusim odstehovat k prarodicum na druhej konec mesta.
Neresila se mnou "PROC", jen mi to durazne doporucovala.
Povolani si pry muzu vybrat cokoliv, mam talent, nadani a schopnosti na vse.

Doma jsem to opatrne navrhla a po par dnech mi to matka odsouhlasila, takze prvni pokus "o utek" byl v mych 16.