Naši mě vůbec nepodporovali, naopak. Vyrůstala jsem v neúplné rodině, jen s mámou a babičkou, které měly svých starostí dost. Pak si máma našla partnera, mýho nevlastního otce. Pořád se jen miliskovali, až z toho byli dva nevlastní bráchové, kolem kterých se všechno točilo a já si připadala odstrčená. Do toho stavěli svépomocí barák, takže jsem měla bráchy věčně na krku. Chtěla jsem se něčemu věnovat - třeba chodit na výtvarku, jezdit na koni, mít psa... Ale nic z toho nešlo. Do toho mě naši častovali výrazy "jsi jak zpomalenej film, máš v zadku vánoční stromeček ?", když jsem měla hlad "tak ho hlaď a říkej mu malej".. Bráchové byli miláčci, hlavně ten nejmladší. Táta mě pořád chtěl fotit polonahou, věčně vysedával po hospodách, máma jen vydělávala peníze. Babička se sice starala, chtěla ze mě mít něco víc, takže jsem musela neustále cvičit na klavír, chodit do hudebky, učit se německy, hrát tenis a kamarádit se s dcerou dětskýho doktora. Za všechno vyžadovala úctu a neustálý vděk. Moje dětství byl prostě opruz.

Naši mě vždycky ve všem podporovali. Vyrůstala jsem sice jen s mámou a babičkou, od mala chodila do jeslí, ale jezdily jsme k moři, na výlety, na chatu, chodily do kina a za kultůrou, chválily mě a věnovaly se mi. Máma si pak našla partnera, mýho nevlastního otce, byli šťastní a já zanedlouho měla dva malé brášky. Pomáhala jsem našim se o ně starat, protože svépomocí stavěli barák, ale těšila jsem se na svůj pokojík v něm. I tak jsem měla hodně svobody a užívala dětství. Nechtěli mi zatím dovolit psa, ale zařídili, že jsem chodila venčit psy známých. Časem i ten vysněný pes byl. Babička mi zaplatila jezdecký tábor. Chodila jsem na přírodopisný a teraristický kroužek. Kromě jiného. Pomáhali mi a podporovali mě v mých rozhodnutích ohledně školy. Vlastně ve všech mých rozhodnutích. Moje dětství bylo prostě fajn.