Sice mě naši dost citelně sráželi, ale asi to přehnali. Sice mi to ubližovalo, ale většinou jsem reagovala tak bouřlivě, že mě nakonec raději nechávali růst jako dříví v lese, což se střídalo s šíleným tlakem.

Takže na jednu stranu jsem si dělala, co jsem chtěla, ale pak jsem jim nepřinesla očekávanou satisfakci (měla jsem potvrzené nadání, což podle rodičů ve skutečnosti znamenalo, že jsem lempl línej, protože jediný přijatelný výsledek celé věci by byly samé jedničky na prestižním gymnáziu, což se nekonalo). Čili mě zase chvíli sráželi.

Poskytovali mi naprosto minimální zázemí, z čehož většinu jsem si vynutila. Když jsem si našla kroužek a vydupala si ho, zaplatili ho a nechali mě chodit. Nikam mě nevozili, kromě ZUŠky (přes ulici) a jazykové ZŠ (15 minut pěšky) mě nikam aktivně nezapsali, většinu možností, které se vyskytly a nezabojovala jsem za ně, odstřelili (třeba když jsem byla ve škole vybrána do sboru, kroužků, vyhrávala olympiády atd.), nijak zásadně mě nevychovávali, neposkytli žádné basic rady ohledně volby studia, povolání. Projevovali aktivní nezájem o vše kromě žákovské knížky a piana.

Prostě jsem měla TALENT, a že jsem ho podle nich dostatečně nezúročila, bylo projevem mého černého nevděku. Opravdový TALENT se prosadí sám.

Na druhou stranu jsem měla velké štěstí, že v (i v širší) rodině bylo co odkoukat a naučit se, a že jsem bydlela v Praze, kde byla přehršel možností rozvoje, když měl člověk zájem. Širší rodina je plná velmi zajímavých a inspirativních osobností (tehdy mi naše rodina připadala obyčejná a nudná).
Vlastně jsem samouk z dobré rodiny a nevychovaný produkt úsilí o přiměřenou socializaci a vzdělání podle vlastní svérázné metodologie a studia literatury.

Často to mělo tragikomické důsledky včetně toho, že jsem prvnímu partnerovi v tanečních VYKALA , protože sem se připravovala podle červené knihovny z 1. republiky nalezené kdesi na popelnici spolu s Malým Brehmem.

V 18 jsem se odstěhovala, což rodiče šíleně zaskočilo. Vystudovala jsem si za své, trochu jsem si zapodnikala, koupila dům. Prvních pár (desítek) let jsme se s rodiči dost hádali, teď máme vztahy dobré.

Převážně proto, že po nich nic nechci a nic spolu neřešíme, což, jak se po letech ukázalo, bylo asi jádro problému.