Naši nás vychovavali v ramci tehdejší vychovy velmi demokraticky a i když nějaká poslušnost se vyžadovala, já vzdycky cítila že ať udělám co udělám vzdycky tu budou pro mě.
Jasně. Tatínek trošku cholerik, ale nikdy ne pres míru. A nikdy nás nebil. Tedy sem tam plácnutí výchovne asi ano ale žádné excesy.
Maminka vzdy zlatá duše naší rodiny. Dodnes jsou spolu.
Já nikdy nebyla premiant a byla jsem divoška. Takže vlastně ne úplně ideální dítě na zbožňování. A presto jsem se v naší rodině citila báječně a bezpečně.
A to i pres to, že výlety byly sváteční zalezitost a vetsinu času jsme spolu travili spíš prací. A samozřejmě v bandě ostatnich dětí v ulici bez rodičů.
Ohledne skoly podle mého naši jen doufali, že jsme chytří a poradime si. Moc nás ale nepodporovali že by se s námi učili nebo vzdelavali víc.
Ambice v nás nevkládali. Pracuji v ne úplně jednoduchem oboru. Často z něj lidi vycerpane odcházejí. Nedávno se taťka prý chlubil u kamaradů, že to pořád ještě dávám a nevypadá, že by to nechavalo nasledky. Neví, že důležité je umět si to zařídit.
Nicméně polovina mého úspěchu a zaroveň neúspechu je určitě moje povaha. A krátká pameť na křivdy.