Buřte, on to bohužel není jen minulý čas, na mé matce se nic k lepšímu nezměnilo, to jen mě se změnily možnosti. Je to pořád stejný, akorát teda trochu mění cíle, jak dává přednost výrazněji slabším osobám, třeba opakovaně se pokusila ublížit mým dětem, po mě jde spíš, když jsem třeba nemocná nebo jinak oslabená.

Promluvit si... no, podnikla jsem v dospělosti, naposled asi před 10 lety, pár pokusů, včetně nabídek setkání v přítomnosti mediátora, psychologa specializovaného na rodinné vztahy.. no, chuť vyslechout si na podobné pokusy znova a znova, jaká jsem nepovedená špína na její dobré pověsti, mě brzo přešla :)

Mám bráchu, chování k němu bylo jiné, ale taky ohavné, jen trochu jinak, zahrnovalo občasné zachvaty uctívání.

A proč vůbec něco takového mně i jiným dělala a dělá - no, tak to já nevím. Prostě ji to těší, působí jí až skoro rozkoš, když někoho zraní, rozbrečí, zlomí... začne se hladitě radovat, když se jí to povede. Je to prostě takový až absurdně strašidelný. Já na to teda byla zvyklá, ale když to prvně viděl můj manžel, tak byl v šoku, nejdřív pochyboval o svým vnímání, pak, když to viděl znovu a znovu.. no, tak to tak prostě... já nevím. Nemluví se mi o tomhle úplně dobře, protože samozřejme ten jedinej strach z mý matky, kterej mi zůstal, je ten z těch kusů, který z ní, chca nechca, geneticky i dětstvím mám, a strach z toho, abych se já sama nechovala jako chladnokrevná sadistka ubližující malým, oslabeným a bezmocným. Takže tohle úplně veřejně rozebírat nechci, je to pro mě věc důležitá, ale určená k řešení s blízkými, ev. něco i s odbornou pomocí, nebo s lidmi, kteří mají za sebou něco podobného... a tak :)