Je to vlastně hodně vtipné, jsem teď na dovolené se sestrou a s tátou, seděli jsme a povídali a táta vzpomínal na dětství a že to bylo s rodičema těžký, ze je vlastně nikdy nechválili, že slyšeli doma vždycky jen kritiku a je mu to vlastně líto, když pak mluví se sestřenicemi a bratranci na srazu a zjišťuje, že jak hezky o nich táta mluvil, skoro se až chlubil a proč je teda nikdy nepochválil i doma
Neměla jsem to srdce mu říct, že úplně stejně to dělal i on nám

Teda je pravda, že teď v dospělosti nás chválí často a rád, k tomu děda vůči němu nedospěl nikdy... Nicméně holt ty vzorce se opakují... Budu si muset pohlídat, jestli své děti dost chválím i před nimi