Mně přišel koloběh- narození, škola(alespoň tedy střední), vdavky, práce, děti, důchod, smrt- tak samozřejmý, že jsem nepochybovala, že mě to také potká.

Vzhledem k tomu, že naši nebyli žádný modelový vztah (nehádali se, ale ani si neprojevovali lásku) občas jsem bloumala nad tím, co se stane s těmi zamilovanými lidmi, co se někde líbají, že z nich je potom takový technicko-organizační tým a očekávala jsem i tato vývojová linie mě nemine.

Důležité mi přišlo vybrat si povolání, to se nějak dostalo do dětské literatury a furt jsme to přetřásali ve škole. Měla jsem možná nějaké sny, ale šlo o tehdy nedostupné exotické obory, o kterých u nás na návsi nikdo nikdy neslyšel. A musím říct, že moje touha nebyla tak silná, abych pro konkrétní seberealizaci něco udělala.

Čím jsem starší, tím víc si myslím, že nic nemohlo a nemělo být jinak a přes některá problematická období a hledání, jsem vděčná, mohla jsem se narodit do daleko horších poměrů..