Velmi mne podporovali ve smyslu, že mne nechali žít. V podstatě jsem mohla dělat koníček, který jsem si vybrala . Přelétavá jsem nebyla. Do páé třídy závodně plavání, po častých zánětech středního ucha jsem přestala. Pak atletika , velmi intenzivně, a k tomu cross. Jediné, v čem mi trochu ovlivnili byl výběr střední školy. Chtěla jsem sportovní gympl nebo stavební průmku , no a naši usooudili, že sportovat zvládnu při gymplu a místo stavebky mohu po gymplu na architekturu. Takže vlastně měli pravdu.
S podporou psychickou to bylo různé. Vždycky byl někdo někde lepší a já mohla být u nich ještě lepší. jen se víc snažit. Naučilo me to se rvát o všechno.
Dneska to jen úročím. Takže i jejich negace v mládí či dokonce dětství měly v dospělosti plusový dopad.