Nad tím jsem se musela hodně zamyslet. Protože mi moje dětství připadá úplně přirozené a krásné. A zjistila jsem, že naši mě podpořili snad úplně ve všem, věřili mi a věřili i své výchově, takže mě nechávali dělat si svá rozhodnutí a nést si za ně následky. Když se mi něco úplně nepovedlo, tak mě nějak přirozeně "vytáhli z bryndy". Měla jsem hodně svobody, dětství a mládí jsem si užila na max, ale snažila jsem se naše nezklamat. Je fakt, že mě od mala vedli k samostatnosti, hodně se mi věnovali ve smyslu poznávání a získávání zkušeností. Do sedmi let jsem vyrůstala s mámou a babičkou, pak jsem měla nevlastního otce a dva sourozence, naši stavěli barák, pak přišly jejich vztahové potíže... Neměli to jednoduché, ale dětství a mládí jsem měla úplně super. Můj brácha to ale vnímá úplně opačně, je o sedm let mladší a své dětství se stejnými rodiči nevnímá jako šťastné. Tak nevím. Možná je to povahou.
Podporovala mě i babička - hodně, i ostatní příbuzenstvo a známí. Mně vlastně pořád někdo podporuje, včera jsem např.obdržela kompliment od Ukrajinky v obchodě. Rusky básnila jak jsem krásná. Je mi padesátpět.