Nemůžu říct, že by mě naši nějak sráželi, že by mi třeba říkali, že jsem hloupá, že něco nedokážu, to ne. Ale ani mě nějak v ničem nepodporovali. Jenže ono nebylo ani moc v čem, já jsem byla velmi neambiciózní, nechodila jsem do žádného kroužku, nedělala žádný sport. Musela jsem se dobře učit, to byla povinnost. Táta se o mě moc nezajímal, ale maminka mi pořád opakovala, že po mě nechce žádné domácí práce, že mám jedinou povinnost, dobře se učit. Takže mě za jedničky nijak nechválila, to bylo bráno jako samozřejmost, kvůli horším známkám jsem dostávala vyhubováno a hlavně mi maminka vyčítala, že ona pro mě dělá všechno a já se jí takhle odvděčuju. Ale zas za vysvědčení jsem dostávala knížku. Jinak výchova u nás nebyla o podpoře či nepodpoře, ale o poslušnosti. Bylo vyžadováno, abych byla poslušná, tichá, bezproblémová a měla dobré známky. Co opravdu chci nebo nechci, co mě trápí a podobně, to se neřešilo.