Jednoznačně mě podporovali, od nějakých 15ti jsem měla "volnou ruku". Nutno podotknout, že jsem byla hodné, bezproblémové dítě s celkem pohodovou pubertou, na střední mi to moc nešlo, ale nikdy mě za to nebuzerovali - brali, že je to moje věc. Což mi velice pomohlo v tom převzít zodpovědnost za svůj život obecně, takže např. ve druháku, kdy bilance na vysvědčení byla asi 3 čtyřky a 7 trojek, jsem si sama řekla, že takhle bídně na tom fakt být nechci a začala jsem se učit, takže třeťák a čtvrťák jsem proplula s max. dvěma trojkama (byla to těžká škola). Podporovali můj vztah na dálku se současným manželem, podporovali nás, když jsme se rozhodli vyjet na delší dobu do zahraničí (a to vůbec neberu jako samozřejmost, protože nejlepší kamarádka se pokoušela o totéž a její otec jí řekl, že když odjede, tak už není jeho dcera). Celkově zhodnoceno, nechali mě žít a já jsem jim za to strašně vděčná.