Jak se to vezme, na jednu stranu moc nepodporovali, na druhou stranu jsem byla dítě na zabití měla jsem spoustu pitomých nápadů, věčně ztracená v čase i prostoru, pohlcená imaginárním světem... Nebyla jsem moc šikovná, nebylo moc za co chválit... Na druhou stranu mi dali dost volnosti zkoušet kde co, chodila jsem na všemožné kroužky, co jsem si vybrala... Z dnešního pohledu na výchovu měl táta hodně zraňujících poznámek, které mamka v dobré víře zhoršovala svým utěšováním (táta řekl, že jsem nejhezčí holka z ošklivince načež maminka kontrovala, že jí se náhodou líbím ) táta jel hodně ve stylu "hlavně nechválit, aby si o sobě moc nemyslely" takže doma byla slyšet hlavně kritika, až daleko později jsem zjistila, že venku nás naopak vychvaluje
Kdysi dávno jsem jim to měla za zlé, později jsem pochopila, že si uvědomují, že to byly chyby, které ale nadělali z lásky k nám, vždycky pro nás chtěli to nejlepší, jen prostě nevěděli jak, ovlivněni vlastní výchovou... Z dnešního pohledu to nebyl správný přístup, z tehdejšího nic neobvyklého