Už jako dítě jsem nejpozději prvního května vlezla do rybníka a koupala jsem se ještě dlouho po letních prázdninách. Nemocná jsem nebývala.

Lézt do vody systematičtěji i v zimě jsem začala před covidem (i před Bábou z ledu). Bohužel prodělaný covid mi do toho hodil vidle. Jeden den jsme se na horách cachtali v potoce (jarní prázdniny, únor), druhý jsem lehla s covidem a ten rok už bylo s ledovou vodou utrum. Pomalu se do toho vracím. Ranní sprchy si dávám. Ale nemám to jako dogma, že každý den musím. Někdy se vyloženě těším, vím, že dnes je den, kdy jo. Jindy mě to ani nenapadne.

Ale na mé vnímání tepla v interiérech to nějak zásadní vliv nemá. Mám dny, kdy jsem k nezahřátí (typicky ve spánkovém deficitu) a dny, kdy je mi fajn. V zimě chodím venku oblékaná spíš méně, nenosím košilky, punčochy pod kalhoty, rukavice, čepici jsem vzala na milost až před pár lety, bundu mám věčně rozepnutou...ale doma bych v setrvalých sedmnácti stupních asi klepala kosu.

Mmch, otužování je, jak jsem vyčetla, už to, když nezahalené tělo vystavujeme teplotám nižším než 18 stupňů. Takže může jít i o procházku v lehčím oblečení, otužovat se může tedy téměř každý. (Já si třeba ráda po ranní studené sprše stoupnu nahá ven na zahradu. Baví mě vnímat ten chlad, který najednou není chladem.)