To je hodně složité. Vezmu třeba mámu. Těsně před listopadem ji zemřel tátu, zůstali po něm určité dluhy, ale ty mu podnik odpustil.

Máma byla v nejlepším věku. Sice ji pro určité politické vtipy a poznámky vyhodili jako průvodkyni a zkušební komisařku z Pražské informační služby (a bylo v tom i to, že začali do jisté míry pod křídly PIS podnikat a nabízet při odborové rekreaci doplňkové vycházky, což staré struktury nesly nelibě), ale v zápětí ji známí hoteliéři, manželé Sivekovi přijali do nově zřízeného družstva průvodců. Ještě před listopadem. Máma byla v nejlepších letech, zahájila podnikání, peníze se v obálce hromadily.

Pak jí pár lidí včetně manžela podvedlo, musela prodat čerstvě zrekonstruovanou CK, galerii a kavárnu, aby uhradila dluhy. Začala pracovat jako školitel průvodců a začalo se jí to slušně rozjíždět. Pak přišel Tomio Okamura a pro svoje cestovky proloboval, že průvodci Prahou atd. nebudou muset mít státem uznanou zkoušku.

Tak odešla pracovat do soukromé školy, ale tam ji zaměstnali jen na švarc systém. Musela jít do důchodu, aby měla dost peněz. Ale důchod měla jen 8000 Kč, protože za komunistů musela dlouho částečně pracovat na někoho jiného (táta měl politický škraloup) a jako živnostník dokázala žít z vody, ale samozřejmě měla poměrně malé příjmy kvůli opakovaným začátkům. Do toho se zdražili nájmy. Když už nezvládala učit, neměla prakticky na živobytí, museli jsme ji podporovat a zároveň už sama nezvládala žádosti o příspěvek na bydlení (1+1), tak jsem každé 3 měsíce dával dohromady veškeré složenky, dělal ji účto atd.

Takže se v podstatě měla hůř, ale mělo na to vliv milion okolností soukromých i politických.