S tátou jsem jako dítě moc nevycházela, maminka mi naopak byla vždycky hodně blízká. S dospělostí se to posunulo, postupně jsem víc pochopila osobnosti obou, došlo mi, že to není černobílé a získala jsem vůči nim reálnější postoj. Po mamince se mi hrozně stýská, pořád mi chybí, je mi líto, že nejmladší dcera už si ji nepamatuje zdravou, zná ji jen špatně pohyblivou, zapomínající, změněnou... Přitom by si zrovna ty dvě rozuměly
S tátou to náš vztah ještě posunulo, já se smířila s tím, že jsem mu povahově mnohem podobnější, než bych kdy připustila On naopak s mou dospělostí (s úlevou) pochopil, že nejsem takový mimoň, jak se zdálo a občas mi dokonce i uzná nějaké ty plusové body