Přidat odpověď
Když zvu, tak platím. Jinak mi to připadá, jako kdybych někoho pozvala na návštěvu a pak mu předložila účet. A ano, klidně pozvu i chlapa (nerandím, jsem 35 let zadaná), nebo pozveme děti či třeba dcera mne. S kamarádkami se většinou nezveme, ale organizujeme večeře, divadla, kafe, abychom se viděly. S těmi, se kterými se vídám pravidelně a není jim to cizí se v placení střídáme (nebo jedna cvakne lístky a druhá večeři) nebo platíme každá za sebe, pokud je tam někdo, komu je tento model cizí nebo by pro něj prostě byl problém jednorázově zaplatit večeři pro třeba pět lidí. Chce to trochu taktu. Hromadné placení předpokládá lístky za tři stovky do kina a večeři nebo kafe v normálních cenách - prostě částky, které nikoho z nás nedonutí večeřet další týden topinky nebo nekoupit dítěti Pribináček. Do drahé restaurace se nechám pozvat třeba od hodně movitého klienta (ale asi bych tam nešla, kdybych si nebyla jistá, že v případě, že se situace vyvine nějak divně si nebudu moct útratu zaplatit sama, to je pravda), nebo tam naopak pozvu kamarádku, o které vím, že jí to udělá radost, ale je v momentální životní situaci, že nemůže utratit za večeři pětinu měsíčního rozpočtu na jídlo.
Náklady na živobytí - jak už psala, jsem dlouho vdaná, rozpočet jsme vždycky měli společný, na střídačku jsme do něj sypali více či méně z obou stran, teď je manžel mým zaměstnancem a naopak dělá mzdy a platí většinu soukromých i firemních plateb. Účtů máme víc ale ke všem máme do protivky dispoziční právo, jediné, co si držíme bokem jsou kreditky, na ty si navzájem nevidíme, používáme je k objednání cestování a nákupu dárků. Ale ty se vždycky na začátku měsíce dorovnají z nějakého účtu aby nenaskočily úroky. Na velkých investicích se domlouváme, náklady spojené s bydlením, auty, provozem platí manžel z účtu, na kterém je dost peněz, stejně tak dává pozor, aby na osobních účtech byla provozní hotovost a člověk se nezasekl u pokladny v supermarketu.
Předchozí