Juillet tohle je - nebo spíš byl - problém u nás. Nejstarší dítě pomáhalo tak nějak normálně, prostřední v podstatě vůbec - kombinace dojíždění kamkoliv a časově náročného sportu. Nejmladší (je o deset, resp. 7 let mladší) okoukal u sestry "ona nedělá". Manžel byl přesvědčen, že by ho některé práce mohly napadnout samotného, samozřejmě nenapadly. Takže chvilku bylo divoko a pak se to ustálilo na tom, že v běžném provozu pomohl na výzvu, třeba myčka a koš byly nějakou dobu jen jeho práce a věci vyplývající z toho, kde žijeme (velký dům s velkou zahradou) po něm běžně nechceme, ale umí je. Dneska sice jezdí domů v podstatě jak do hotelu (zhruba jednou za dva týdny na víkend), ale když už si doveze špinavé prádlo, tak si ho vypere, koupelna po něm zůstane v perfektním stavu a občas zahlásí, že uvaří. Když tu zůstane týden sám (třeba minulý týden, byli jsme na dovolené), vrátíme se do domu běžně uklizeného. Po nějaké debatě zhruba v těch 16 jsme si vyjasnili, že to vnímá tak, že nebydlet v paneláku byla naše volba a že mu přijde dost nefér se zabývat pravidelně zahradou a hromadou koupelen, když to není bydlení, které si vybral - a když jsem se odvzdušnila, tak jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. Dneska když mu dopředu řekneme, že potřebujeme pomoc udělá to, ale určitě není jako dceřin přítel, který neumí sedět, když je někde kolem neuklizené dřevo, nedonatíraná střecha nebo plevel v záhonu.