Mně ta práce v domácnosti čím dál víc zmáhá. Ne fyzicky, ale psychicky. Strašně mě to otravuje.

Jdu z práce a vím, že bych měla vyluxovat, protože jsem si den předem všimla, jak už se dělají na podlaze chuchvalce. Tak už jsem předem otrávená, že místo abych přišla domů, něco dobrého si zobla a skoukla film nebo přečetla knížku nebo si zkusila pokecat s dítětem, budu muset luxovat.

No a otevřu dveře a hned šlápnu na pohozené boty. O metr dál zakopnu o školní batoh. Pak jdu do kuchyně a tam na stole nádobí včetně toho z předchozího dne, takže ani nemám prostor, abych si udělala kafe.

Ano, můžu se ohnout a boty uklidit, batoh odnést do dětského pokoje a nádobí navršit do myčky a dát mýt. Fyzicky to moc práce není. ale mě to prostě děsně otravuje, protože mi přijde, že totéž by měl udělat potomek, protože to jsou "jeho" práce a proč já to mám furt opakovat a dělat, když on je dost velký na to, aby to zvládl. Takže buď zas prudím nebo to udělám sama a jsem tak votrávená, že už nemám sílu ani na to luxování.