Do 16ti let věku syna bylo všechno v pohodě, byla s ním řeč, pomáhal, rozuměli jsme si a my jsme se s manželem radovali, že ta puberta není tak strašná. Bác! Po 16. roku věku jako když nám někdo dítě vymění. Učí se dobře, má brigády, to je vše OK. Ale cítím, jak si nás neváží, nectí nás, nemá k nám kapičku úcty, jen po nás chce odvézt, přivézt, zaplatit, zařídit, objednat....Jsem přesvědčená, že aby byl jakýkoliv běžný vztah pohodový a vyrovnaný, musí být příjem a výdej energie do vztahu zhruba nastejno. On jen bere, doma nám nepomáhá, max. utře nádobí. Manžel po něm chce pomoci s těžkými věcmi v garáži, synek tam vejde v bílém oblečení, manžel se s ním chvíli hádá o vhodném oblečení na špinavou práci, poté ho se ztrátou nervů vyrazí. Tím to hasne a manžel se zase dře sám.
jsem z něj strašně zklamaná.
Snad ani nepotřebuju radu, páč je mi jasný, v co by se to tu zvrhlo, jen si asi potřebuju poplakat".