Jo, co bych s miminem a manželem, který byl tak 10-11 hodin denně mimo ( dlouhý dojezd do práce) dala za "každé pondělí odpoledne bude Maruška u nás". Jedna babička 150km, druhá 400km... Na nějaké pravidelné hlídání/interakce s prarodiči moc prostor nebyl. Občas jsem se domluvila s mamkou dopředu a na dva, tři dny jsem si objednala co nejvíc doktorů a dalších pochůzek a ona pak hlídala... Tchýně zásadně nedávala v 95% případů vědět a zjevovala se u švagra a tak nějak očekávala, že okamžitě všechno zrušíme a vnoučata budou jen s ní. Když jsem jí volala, jestli by chtěla s vnoučaty být, tak zásadně odpovídala " No, když potřebuješ pohlídat ( nepotřebovala jsem, byla jsem zvyklá se o děti starat sama)..." nebo :" Když mi je teda půůůjčíš... ( no, kdybych chtěla omezit styk babičky s dětmi, tak nevolám, jestli je chce vidět)".

Fakt problém nastal, když byly starší dceři čerstvě 4 roky, prázdniny a já skončila v nemocnici 70 km daleko nejdřív těhotná a pak s nedonošencem s nízkou porodní váhou. To prarodiče opravdu pomáhali manželovi, co to šlo. Jenže tchýně opět zaperlila, i když věděla, že bude hlídat moje mamka, tak natruc přijela a uraženě fňukala. Řešil to MM, já neměla kapacitu a tohle šlo kapku mimo mě.

Jinak občas babičky zaskočily, spíš na rekonvalescenci. Buď se domluvil příjezd nebo zrovna náhodou byly na návštěvě. Ale abych ráno v šest zvedla telefon a volala, že je nutné pohlídat dítě, protože v noci mělo horečku, to u nás neexistovalo.