Větře,

když čtu podobné zážitky, vždycky je mi to hrozně líto a faráře bych s gustem nakopla. Je to ještě o řád horší než výchovně pojaté půlnoční.


Osobně jsem zažila dost kostelních pohřbů a mám je radši (v rámci možností mít pohřby ráda), nikdy si z toho farář nedělal výchovnou ani agitační akci, většinou mi to přišlo lepší, osobnější než obřadní síň a zároveň víc otevřené životu (nejen věčnému). Obřadní síň zajistí obvykle slušný standard, co neurazí, ale často je tam jakýsi "profesionální patos", který mě irituje, a vzpomínám s děsem na jeden pohřeb, plný řečí o báječném manželovi a otci - ovšem všichni věděli, že ani náhodou... Divné to bylo.