U mě v rodině se dělají pohřby takové odfláklé. Já byla na prvním pohřbu až asi ve 20, rodiče mě na pohřeb dědečka, prababi, tety... nikdy nevzali, i když jsem chtěla, prý to není nic pro děti. Asi by je moje přítomnost hodně otravvala.
Máma alespoň v posledních letechzačala psát krátké projevy o zemřelých, to je strašně fajn. Nidko z rodiny by se toho neujal. Dokonce jsem se dověděla o vlastních prarodičích zajímavé věci. A vůbec mi nevadilo, že to četl pán s tlustými brýlemi a mastnou přehazovačkou přes plešku. Sama bych to nezvládla, jsem děsná plačka. Obdivuju, když u nejbližších to zvládne jejich partner nebo přímý příbuzní. To chce podle mě hodně velkou sílu.