Taky mi přijde, že mi domek zachraňuje zdravý rozum. Nemám tedy žádnou rodinnou tragédii ani sklon k depresím, ale v bytě mám takové ustrnutí nebo jak to říct. V domku žiju v létě napůl na terase a i zimě se jdu mnohokrát denně jen tak nadýchat vzduchu ven. Stojí mě to jeden krok z obýváku. V bytě jsem to měla ven přes mnoho pater, bylo nutné si brát boty a klíče a celkově to už byla akce a ne jeden krok. Navíc tam bezprostředně u tomu nebyla ta zeleň a svěžest, o kterou jsem stála a muselo se někam dál.

Nikdy jsem tedy neměla balkón ani terasu a ten kýžený venek byl fakt vzdálený a tím pádem se mi nikam nechtělo a z toho mi bylo divně a tím víc se mi nechtělo a tím víc mi bylo divně a tak pořád dokola. S tím dostupným venkovním prostorem se mi žije o tolik líp a energičtějí, že vůbec nechápu, jak jsem tam mohla prežít.