Kaipo,
"co vede mladou holku k tomu, aby se vdávala v kostýmku s úzkou sukní?"

"Mlada" jsme si nepripadala nikdy. Treba vim, ze uz ve skolce jsem naprosto racionalne v hlave probirala jednotlivy holcicky, ktera by se ke mne povahove a zalibama hodila a se kterou se tedy budu kamaradit.
Mmch., nevybrala jsem si, nikdo me az zas tak moc nezaujal.

K tomu kostymku: nechtela jsem zadnou "oslavu", chtela jsem se jen stat manzelkou chlapa, co jsem si ho vybrala na spoluziti a jako tatu mych deti.
Bylo to v Nemecku (1991) a tady bylo/je zvykem delit "civilni" snatek na matrice, co se MUSI a pak pokud clovek chce, tak se muze nechat oddat i v kostele. Ale ten cirkevni obrad nema zadnou zakonnou hodnotu.
Jsou lidi, co si na matriku skoci po praci v dzinach "to podepsat" a velkou svatbu v satech si udelaji nekdy pozdeji.
My jsme, jakozto neclenove cirkve, sli jen na radnici a pozvali jsme - jako svedky - jen jeho matku a otcima.
Kostymek jsem si vymyslela a usila sama, svetlounce sedy s bilou bluzou. A vim jeste, ze jsem k nemu chtela ve stejne barve lodicky, a to bylo neco!! Tehdy prave nebyla ta barva in a nez jsem je nekde nakonec sehnala...

Druha svatba byla 2006 ve skoro sestym mesici tehotenstvi. A tam jsme sli jen ja a manzel rano na prochazku na radnici. S kuframa, pac primo odtamtud tramvaji a vlakem na letiste a na tyden do Benatek.