Líbí se mi ten model Daniela Prokopa, protože se vyhnul slovům označujícím nějaký výškový rozměr. Slova mají moc - a slova, která evokují (ač by v dnešní době už neměla, ale prostě to tak pořád přetrvává) stoupání hodnoty se stoupající "výškou", mají takový emoční náboj, že je občas pro někoho těžké ten náboj nést.

Prokopovy třídy nemají žádné členění "do výšky" a žádný podobný náboj z nich necítím, tak mi to přijde jako dobrá věc, přesně v tom smyslu, jak zní poslední věta odkazovaného článku, která D. Prokopa cituje - pro chápání a predikce určitých modelů vnímání a chování v určitých podmínkách a skupinách.
A navíc Prokop zahrnuje krom ekonomického kapitálu i kapitál lidský, sociální a kulturní - a třeba zejména ten sociální teď hodně nabyl na významu, ten lidský (ve smyslu vzdělání, možností adaptace na změnu práce apod.) možná taky. A může být možná i stabilnějším štítem před chudobou než ten kapitál ekonomický, což třeba může teď pomáhat jak těm, které Prokop řadí do "nastupující kosmopolitní třídy", tak ale možná ještě víc těm, které on řadí do "třídy místních vazeb"

Před těmi třemi lety jsem si tu Prokopovu orientační kalkulačku zkusila (kdyby někdo chtěl, tak je to tady: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo).

Sama se cítím bohatá od té doby, kdy si můžu dovolit jen tak rezignovat na možné vyšší příjmy (v podobě různých krácení a prodlužování úvazků, libovolného braní či odmítání zakázek...) ve prospěch větší péče pro rodinu, pro větší podíl neplacených dobrovolnických aktivit... kdy prostě můžu dělat to, co vidím primárně jako smysluplné, a není pro mě prvním kritériem to, jak moc je to zaplacené. A tohle pro mě kdysi, když jsem se prvně setkala s definicemi sociálních tříd, bylo právě znakem středostavovství, v takové té viktoriánské podobě tedy, novější definice už to asi moc nepotkává.