Naprosto souhlasím s Koníčkem. Ataky mě přepadly nečekaně až tedy v dospělosti po nástupu zpět do práce po druhém mateřství. Ale úzkostná jsem byla od dětství, jinak ale veselý, spokojený, optimistický flegmatik. O to nečekanější to bylo. Základ je, pokud ataky přerostou únosnou míru (je to individuální, já měla ataky každý den v tramvaji a pak už jsem žila v permanentní úzkosti, že to zase přijde atd.), nemoc zaléčit ( a ne hned léky vysazovat, pokud si člověk myslí, že už je to na dobré cestě) a k tomu docházet pravidelně na terapie (já měla obrovské štěstí na terapeutku a našla jsem ji díky doporučení tady). Někdy se bohužel spouštěč nenajde, ale stojí za to ho zkusit najít. A fajn je taky na čas vynechat kofein, začít se víc hýbat a najít si čas pro sebe (ale to jde, až je ta akutní šílená fáze pryč) a doplnit hořčík, vitamín D a železo. A pak věřím, že na celý život to není, člověk se to naučí regulovat, pozná, kdy to přichází a opravdu se s atakou naučí pracovat a potlačit ji hned v počátku.
já jsem aktuálně ve fázi vysazování poslední čtvrtky Trittica a pevně věřím, že to bez léků dám. I když je mi jasné, že úzkostnější období a občasná ataky přijít mohou a asi i přijdou.
Třetího syna jsme si pořídili už s mojí diagnozou, takže i těhotenství se dá zvládnout. A syn je úžasné dítě, nejvíc pohodové a za odměnu.