Děkuji za diagnózu, na tohle si takhle rychle netroufnou ani odborníci. A to bych řekla, že v jejich dobré péči opravdu je. Nikdo z nich není zastáncem práškování. Došlo se k závěru, že bez nich bude mít život víc než komplikovaný. Nevím, jestli jsi zažila člověka s depresivne uzkostnou poruchou, ale jemu samotnému není k žití. Jestli má nebo nemá AS, to je v tu chvíli až ten druhý problém, byť by to třeba mohla být příčina, na druhou stranu tyhle projevy jakože AS mohou být i následek právě narušené chemie nervového systému. A teď: troufneš si určit, zda dřív bylo vejce nebo slepice? Ve chvíli, kdy jde i o život?
Léky nejsou o tom, že spolkneš a bude líp. Naopak, trvá to, než se doladí a mozek začne rozumně fungovat. A řeknu ti, i psychoterapie pak může být mnohem efektivnější, než když máš před sebou uzavřený bolavý uzlík, co se hnípe ve vlastním utrpení. A nebo někoho už naprosto vyřízeného a vyčerpaného, co už jen dokáže dýchat a možná ještě koukat.
Dámská jízda ve dvou je možná super nápad, ale nebo taky ne. Něco v plánu je, ovšem v takové podobě, aby se mohl provést rychlý ústup. Pokud ovšem přijede od otce dobitá zážitky, jediné, co bude chtít, je se uzavřít a odpočívat. Bohužel, tak to prostě je.
Léky jsme všichni dlouho (rok) zvažovali, na terapie chodí už tři roky. Když už byli nasazený a jakž takž stabilizovaný, tak měla nastoupit do svp a šup ho, tatínek si ji vzal a všechno odebral. Od něj se vrátila sice "srovnaná do latě", ale už byla jak loutka na provazkach.