"Odměny jí nezajímají, takže výsledek nulový"

Odměny ve smyslu "kkdyž se oblíkneš, dostaneš bonbon" bych neuplatňovala vůbec. Spíš ve smyslu příčina-následek. "když se budeš loudat, nestihneme si zajít na zmrzlinu". Ale vím, že na některé děti to neplatí, jedno mám doma.

"Samozřejmě, že když se prostě spěchá, nakonec jí obleču já a jdeme."

Já bych to asi dělala furt. Než se nervovat a vymejšlet brikule, jak jí přimět, aby se oblíkla sama, tak bych jí prostě automaticky oblíkala. Sice to je vopruz, ale, jak jsem psala, nejpozději ve škole to přejde. Tam jí nenechají běhat na tělocviku v oblečení nebo po tělocviku ve třídě nahatou.

"Ale když nespěcháme, je schopná být prostě nahá. Pyžamo už dávno vzdala, prostě je už teplo, tak v noci nemrzne a spí nahá."

Tak aby dítě spalo nebo doma běhalo úplně nahatý, to bych nechtěla. V kalhotkách klidně, ale úplná nahota, to ne.

"Ve školce jsou dva přístupy, jedna teta je hodnější, prostě jí s oblékáním pomůže a hotovo, druhá je přísnější a nechá jí klidně nahou do doby než si pro ní dojdu odpoledne."

Jak to ta druhá dělá, když jdou odpoledne s dětmi ven? Přece jí nenechá na zahradě nahatou?

"Co se týče vztekání, je to běžné všude, výlety jsou za trest kolikrát. Stále se něčeho domáhá, něco chce, chce jít jiným směrem apod. Když to jde, budiž, když ne, hold jí táhnu násilím za náma a je to teda zážitek pro všechny kolem."

Jo, to je dřina, to jsem zažila. Člověk se zmítá mezi pocitem povinnosti s dítětem někam chodit, jezdit a pocitem beznaděje, že to zase bude vopruz. A s věkem se to moc nelepší, protože nastoupila puberta a už nechce jezdit ani to druhé, dříve milé.

"Jezdíme také na kurzy plavání, několikrát se stalo, že usoudila, že už jí to nebaví a vylezla z bazénu a 10 minut jen seděla a čekala a do vody už nevlezla. Že už skoncila a jde domů. Čekala na nás až my doplaveme se sestřičkou. Nechala jsem jí sedět, protože když jí násilím potáhnu zpátky, bude takový řev, že nás stejně vykážou pryč."

Jo, to bych dělala stejně. Když nechce, ať si trhne nožičkou.

"Takže doma její scény když to jde, přehlížím, pokud to je ve fázi, kdy je agresivní i fyzicky na své dvojče, odtáhnu jí někam do jiné místnosti a tam čekám, až se vyvzteká. Ve školce chodí do kouta, nebo zkouší i metodu pevného objetí."

Metodu pevného objetí jsem taky zkusila, ale vůbec se neosvědčila. A netlačila jsem to, protože když jsem si představila, že mám na někoho vztek a on mě obejme, že se ani nehnu, tak bych měla vztek ještě větší. Takže jsem dělala to, co ty. Odejít z místnosti nebo poslat dítě vedle s tím, že až se vyvzteká, ať přijde. Moje zkušenost - s věkem se to lepší, ale děsně, děsně pomalu.