Inko ale podle mne je rozdíl se o manžela chtít starat a tím, když to dotyčný vyžaduje. Mě občas i po 35 letech chytne hnízdění a úklidová a přerovnám komplet šatnu, nejen svou část, nedovedu si představit, že by manžel přerovnal špajz a asi ani umyl lednici či mrazák. Umím, ale nenapadlo by mne vyměňovat žárovky, baterky v požárním hlásiči nebo jezdit se svým autem do servisu na STK - a dokonce ani do myčky, protože se v ní bojím. Umím, ale dělám jen když je to nutné práce kolem topení, zalévání zahrady a péči o mazlíky.Peru většinou já (historicky, dokud byly doma děti máme dva koše na prádlo, světlý a tmavý a "citlivé" prádlo, včetně černé krajkové podprsenky prostě hážu do světlého), ale pokud manžel vidí, že nereaguju na plné koše nebo potřebuje něco vyprat, pračku i sušičku obslouží sám. Vařím 95 procent obědů a večeří, pokud nesedím u práce, ale snídani si dělám jen když nevstáváme v podobnou dobu nebo manžel není doma. Protože nejsme dlouhodobě schopní sehnat paní na úklid, se skřípěním zubů domácnost udržujeme sami, máme dnes už zbytečně velký dům a hromadu zvířecích mazlíků a úklid je fakt děsná pruda (ale nutnost úklidu s větším úsilím je jeho jedinou vadou, takže pryč se nám nechce). Jediný kompetenční spor máme u myčky, manželovi nevadí nádobí na lince a já neumím myčkový tetris podle jeho představ, takže zní "buď vstaň od těch šachů a pojď to uklidit, nebo se opovaž mi do toho kafrat" , ale to je spíš v dobrém. Takže u nás klidně zazní "pomohl mi s praním" či "vyvezla mi popelnice" prostě proto, že máme nějakou dělbu práce a mě teda dost pomáhá, když musím myslet a organizovat jen půlku nutných věcí - to je mnohdy horší, než ta práce samotná.