koníčku, já jako dítě milovala, když byly k večeři šťouchané brambory, to totiž byly na velkém talíři, navršené do kopce a my seděli kolem a jedli z jednoho talíře... a nejlepší to bylo u babičky, děda si totiž vždycky hloubil lžící tunel a my se snažily buď mu ho zbořit nebo naopak napojovat svoje tunely na ten jeho
a teda po pravdě to není tak úplně o vědomé výchově, jako spíš přirozené přijímání nějakých vzorů
ale chápu, muž vyrůstal s mámou sám (má sourozence o dost starší) a taky někdy těžce nese naše hromadné stolování