Přidat odpověď
Z papíru asi výjimečně děti u kuchyňské linky. Jinak pokud jsme k jídlu doma alespoň dva v podstatě bez výjimky u stolu a trochu prostřeno. Miluju hotelové snídaně a o pidi verzi se snažíme alespoň o víkendu. Za desetiletí mám systém - pečivo z voskovaného pytlíku přesypu do ošatky na které v tom pytlíku leží ve skříni, marmeládu mám v hezkých skleničkách, tak jen otevřu, uzeninu a sýry mám v takové sestavě plastových krabiček z TW - přendaváme je tam hned po nákupu, vrší se na sebe a mají společné víčko, dávám do nich třeba i zbytek nakrájené zeleniny.Takže jen ty otevřené krabičky - plast vím, ale je to rychlé - naskládám na stůl. Pomazánkové máslo nebo třeba paštiku teda na ten stůl dám v originál obalu, stejně jogurty. K tomu každému talířek a příbor, ubrousek, bokem misky na jogurt. Kafe a čaj na přání. I s usmažením vajíček a nakrájením zeleniny mám za 15 minut prostřeno a nachystáno pro pět lidí, za pět minut uklizeno po snídani. V týdnu jíme teď často jídlo dovezené ze školní kuchyně, to přendávám na talíře u linky. Mnou uvařené jídlo servíruju buď v hrncích nebo skleněných pekáčích, podložené velkými dřevěnými prkýnky, pokud by to nevypadalo hezky, přendavám do jenského skla a v tom pak případně uchovám zbytky. Večeři "co dům dal" řeším v podstatě jako snídani - trochu naaranžuju na stůl, k tomu džbán vody a skleničky. Co jsem nebyla schopná zkousnout (a je to jen můj problém, jejich věc samozřejmě) byli známí, kteří jedli ze zásady u televize, což mi přišlo divný, ale budiž ale problém byl to, že v obýváku neměli velký stůl, takže si něco ulovili v kuchyni a s večeří nebo dokonce i obědem se nasáčkovali na sedačku. Stůl měli jen v kuchyňském koutě a používali tak dvakrát do roka.
Předchozí