Ne, ráda je nemám. I když postupně se to ohlazuje a z bytostného odporu to došlo do takové nějaké neutrality :)

V raném dětství jsem je i docela ráda měla, vlastně jsem jen chodila k pratetě s košíčkem a ta mi ho naplnila vajíčky a to se mi líbilo. Ale v pozdějším dětství a v dospívání se to stalo noční můrou. Dokud jsem nebyla dostatečně stará, abych se mohla vzepřít rodičům a prostě na Velikonoce nejet na chatu, tak to bylo prostě odporné. Snažila jsem se vždycky schovat, buď na odlehlém konci zahrady, nebo pak už jsem se schovávala radši do sklepa a na půdu, ale nic nepomohlo, moje matka chodila na ulici odchytávat koledníky a vodila je na mě, i do toho sklepa či na půdu. Bylo to ponížení a šílený trapas jak pro mě, tak, pokud nebyli úplně namol, i pro ty koledníky.

A vlastně jsem špatně snášela i jinak mi blízký duchovní rozměr Velikonoc, protože moje dodržování všeho, od pátečního postu po přesnou docházku na bohoslužby, bylo pod obrovským tlakem a kontrolou. Vlastně i tohle bylo vůči mně agresivní. Trvalo mi pak v dospělosti hodně let, než jsem zvládla vůbec Velikonoce vidět v roce jen jako obrovský flek agrese a nátlaku, nebo třeba na Bílou sobotu vkročit do kostela bez tísně a zpocených dlaní. Ale myslím, že míra úchylnosti "našich rodinných Velikonoc" tak trochu přesahovala běžné situace :) A myslím, že moje děti vnímají Velikonoce spíš hezky. A ani mně teď už nevadí přichystat vajíčka pro koledníky, kteří chodí u nás po vsi. Už můžu otvírat jen tomu, komu chci, a nemusím, co nechci, a beru to jako reciprocitu vůči ostatním lidem v obci, na které zase zvoní moje děti a jejich kamarádi.