Jančo,

na úvod chci říct, že tě naprosto chápu. Je těžké se dívat na dítě, když se trápí.

Dále chci říct, že nepatřím k těm, kteří považují za samozřejmé že dovršením 18. roku nemám právo se zeptat dítěte na jeho kamarády, známé, partnery, školu, práci, volný čas apod. Mně přijde normální si povídat s lidmi, se kterými bydlím a které mám ráda, kde byli, co viděli zajímavýho, jak se měli, i s kým byli. Stejně tak o tom povídám já za sebe. Samozřejmě do míry, kterou vidím, že děti zajímá. Takže jim třeba řeknu, že jsem byla s kamarádkou Evou a řeknu jim, jakou veselou historku z obchodu mi ona řekla, ale nebudu jim vykládat, jaké má Eva problémy s přechodem. A stejně tak mi přijde normální, když mi dítě řekne, že byla v parku s Katkou, že je Katka nervozní, protože má před přijímačkama. Ale netoužím slyšet, že Katka by chtěla orál a ten její jí ho nechce dělat.

Souhlasím s tím, co tu někdo psal, že mladí dnes komunikují divně. vidím to i u svých. Furt visí na telefonu, ale když si mají něco domluvit, tak toho nejsou schopni. Místo aby si zavolali a rovnou si řekli "čau jano, v sobotu po obědě bych šla na koupák, nechceš jít taky?", tak si budou posílat zprávy, ovšem s tím, že se baví o blbostech, ale o tom, kdo půjde v sobotu na koupák padne zásadní informace v sobotu dopoledne.

Takže ta podivná komunikace mezi tvojí dcerou a klukem může být standardní způsob mezi mladými. A nebo ne. Může to být i tak, jak se to jeví tobě, že on o ní zas tak moc nestojí. Ze způsobu komunikace se to poznat nedá, takže z toho nedělej závěry. A zkus to vzít, že to tak je a nerozčilovat se nad tím. Vím, o čem mluvím, když vidím svoje děti, jak furt ťukají do mobilu, taky mě to štve. ale už jsem se za ty roky vycvičila, že nic neříkám a neudržím se a zkritizuju to tak maximálně 1 za dva měsíce. Což je úspěch vzhledem k tomu, jak děsně mě to štve.

Připojuji se k "radám", aby ses dcery na kluka přestala vyptávat. Ptej se jí na ní. Takže ne "uvidíte se s X o svátcích?", ale "co plánuješ na svátky? My jedeme k babičce, pojedeš s námi?"
"ještě nevím"
"A kdy to budeš vědět? Potřebuju to vědět kvůli jídlu a taky, babička chce vědět, kolik nás bude, protože pokud nepojedeme všichni, tak pozve ještě tetu Alču"
"No to nevím.Uvidím, co X."
"Dobře, ale my to potřebujeme vědět do čtvrtka. Tak já navrhuju, že se buď do čtvrtka domluvíte a když nebudete vědět ani ve čtvrtek, tak platí, že jedeš s námi (nebo naopak:platí, že budeš doma). a když si to rozmyslíš během svátků, tak zavoláš a domluvíme se, jak bys přijela/odjela. Vyhovuje ti to tak?"

Moje dítě chodilo s někým, kdo se mě moc nezdál. Tak když jsem toho člověka trochu blíž poznala, tak jsem dítěti řekla, že si myslím, že je .... - vyjmenovala jsem přednosti, ale taky že .... - a řekla jsem, co se mě na něm nelíbí. A pak jsem dítěti řekla, že je to ale jeho výběr a je na něm, jestli mu takový partner vyhovuje. A víc už jsem se k němu sama od sebe nevyjadřovala. Jedině, když dítě samo řeklo, že třeba partner má namoženou ruku, protože o víkendu pomáhal u babičky na zahradě, tak jsem pochválila, že je to od něj hezký a že to snad brzo přebolí. A když dítě samo řeklo, že je otrava, že bude zase o víkendu samo, protože partner má zase závody, tak jsem řekla "no to víš, to je sport. Má to svoje pro - má hezkou postavu - ale má to i svoje proti - má málo času. Je to na tobě, jestli ti to tak vyhovuje nebo ne."

Je to přesně tak, jak tu taky někdo psal - čím víc budeš dávat najevo, že se ti kluk nelíbí, tím víc dcera bude mít tendenci ho bránit. Když se ti podaří se zdržet zjevné i skryté kritiky, tím dřív ona bude mít možnost přijít na to, že jí to nevyhovuje.

Doporučuju ti, aby sis přečetla povídku od Agathy Christie Královský rubín (nebo Dobrodružství s vánočním pudinkem). Je to detektivka, ale současně je tam i problém s nevhodným dceřiným amantem. Rodiče mají k tomu rozdílný přístup a myslím, že je to tam fakt dobře popsané, jak se s tím vypořádat a proč prostý zákaz nefunguje. Ale chce to přečíst si povídku, ne tv zpracování.