Já si jako dítě dojíždění užívala, jeli jsme v partě. ALe i když jsme jela sama, také si neumím číst v autobuse, ale strašně mě baví koukat z okna, kolikrát jsem jela schválně spojem, co těch 25 km jel hodinu a půl, jel přes různé samoty, brala jsem to jako relax.

A v zimě to byla dobrá bojovka, kdy bylo všude metry sněhu, vyfrézované silnice, přes sněhové valy nebylo vidět a my jsme každou chvíli někde uvízli nebo se vůbec nevyjelo, to bylo radosti, že se nemusí do školy.
Moje děti budou vyjíždět z jiného bodu a budou jezdit po hlavní silnici, jim takovéhle radosti odpadnou.

A vlak nám taky jezdil. 5km pěšky na vlakové nádraží v lese a takovým couráčkem s úchylným průvodčím, který nás zval na kafe.
V zimě se musela vytáhnout taková obrovská, stará snad ruská lokomotiva, která táhla celý vlak i s mašinou, protože modernější lokomotivy neprorazily to množství sněhu.
Kolikrát jsme pak jezdili nočním vlakem z hospody domu (to až na střední) a byli jsme rádi, že nás domu doprovázel alespoň ten úchylný průvodčí.

Co jsem se ptala, tak se nic nezměnilo, stále vše při stejném, akorát uchylný průvodčí se oženil.