Když jsem předloni napsala, že jsme rozmazlení pohodlím a minimem problémů, že naše děti nejsou zvyklé mít potíže a řešit jakékoliv těžkosti a proto špatně zvládají tehdejší situaci, byla dost nepříjemná reakce, odmítavá. Čím dál víc se mi potvrzuje, že to tak ale opravdu je.
Že může být hůř je mi jasný, doufám, že nebude, ale někde vzadu si to uvědomuju, že by se stát mohlo.
Jak na to reaguju? asi nijak, na první pohled. Co vidět není - hůř spím, jsem unavená, spoustu věcí si potřebuju sama pro sebe rozumově zdůvodnit, že je to tak opravdu v pořádku a že tak to má být.
Snažím se pomáhat tam, kde je to potřeba, to už dlouho, nejen teď.