Libiku,

nechci hrát žádnou hru. ale myšlenky na lidi na Ukrajině mě přepadají často. Právě během dne při běžných věcech. Měla jsem včera problém s internetbankingem, nadávala jsem jak špaček a přitom jsem si uvědomila, jak jsme na těch virtuálních penězích závislí, a co by se stalo, kdyby tohle nefungovalo. Žádné platby ven ani mně, žádné peníze v hotovosti.

Kde lidé shánějí jídlo? To přece neroste na stromě.

Představuju si, jak jsem zůstala sama s dětmi a nic nefunguje. Kam bych u nás ve městě šla pro vodu? Fungovaly by odpady, splachování? Když by nešla elektřina, budu chroupat syrový těstoviny?

Uvědomila jsem si, že tyhle věci vůbec nevím. Vím, jak to asi funguje v okupované zemi, protože to jsme měli. Ale válku naplno všude, to ne.

Upřímně, snažím se na tu válku nemyslet, protože mě to drásá. Ale ty myšlenky se mi prostě v hlavě rojí. Tak je lepší se jim občas poddat a pak mám zas chvíli pokoj.