Já, když jsem se odstěhovala, jsem se s někým z rodičů vídala tak jednou týdně. Někdy jsme se s mámou sešly venku v kavárně nebo cukrárně, někdy jsem přišla domů a bavili jsme se i s tátou.

K tomu jsem s nimi občas, cca jednou za měsíc jela na víkend na chalupu, když jsem neměla "lepší" program.

Tak to zůstalo v podstatě do doby, než jsem měla dítě. Pak se to změnilo tak, že rodiče si dítě brali jednou týdně k sobě. Většinou to bylo tak, že jsme šli s kočárkem na procházku, povídali si, pak jsme šli k našim, pokecala jsem s tím druhým, pak jsem dítě předala a odjela domů. A druhý den jsem si dítě vyzvedla nebo ho někdo přivez.

A s našima jsme trávili takové ty delší víkendy se svátkem u nich na chalupě, nebo později u nás, když jsme si chatu pořídili i my.

Já jsem si s mámou povídala dost, ale ne o osobních věcech, které mě trápily. Ty jsem si řešila sama. Já jsem si tedy o nich moc nepovídala ani s nikým jiným, jen třeba se 2 kamarádkama.

Ona měla máma na dost věcí jinej názor nebo cítění než já, tak se mi nechtělo s ní některé věci rozebírat. Do dneška si třeba pamatuju, jak, když mi bylo asi 14 let, vyprávěla o dceři své kolegyně. Byla to ženská cca 30 let, měla dvě děti a manžel ji opustil. A já se po nějaké době od rozvodu ptala, jestli někoho má a matka mi řekla, že ne a že "Vona když má ženská děti a náročnou práci, tak ten sex zas tak moc nepotřebuje.".

TeĎ mám dceru v podobném věku jako Janča a trochu mám obavy, až se bude chtít odstěhovat. Ona totiž je upovídaná, ale jen občas. Někdy si sedneme a slovo z ní musím páčit. A jindy přijde a začne povídat a povídá a povídá a já už jsem unavená, ale nechci jí přerušovat, protože chci využít situaci, že se konečně něco dozvím. Takže se bojím, že když se odstěhuje a třeba bychom se i scházely jako kdysi já s matkou, jednou týdně, tak to nebude fungovat, protože to zrovna nebude mít chuť se bavit. Ona to má takové spontánní, jak to vyplyne ze situace a když zrovna ta situace nastane, tak já u toho nebudu.