Muž mi včera zahlásil své 22 leté výročí nekouření. 22.2.2000 se dobře pamatuje. Zakouřil si tenkrát, pak dostal hnusnou chřipku, přestal a už nezačal. Strašně si v nekouření libuje. Já nikdy nekouřila, když nepočítám ty dvě rádobydospělácké na zábavě někdy v šestnácti. Rodiče svého času kouřili a tajili to před svými rodiči. Postupem času kouřit přestali. Bráchové svého času taky kouřili a tajili, pak už netajili a teď už nekouří. Jeden chvíli kouřil, když se rozváděl. Syn bohužel kouří, ač prohlašoval, že nikdy kouřit nebude. Ale nikdy mi to netajil. Mě jeho kouření štve, ale nic neříkám, protože jeho štve taky. Ale zatím si nemůže nekouřit.
Za mého dětství a mládí se kouřilo hodně a všude. Brala jsem to proto normálně. Cizí kouření mi nijak nevadí, nesoudím ho ani nehodnotím. Kuřácké návštěvy chodí kouřit na zahradu. Kouření mi vadilo v autě a v autobuse. Už jsem věděla, který řidič autobusu kouří a sedala si co nejdál. Taky nasmraděný vlasy a oblečení z hospody mi vadilo.
Dříve bylo kouření normální, teď se bere jako závislost a slabost. Ale já cizí slabosti a závislosti nesoudím, takže mi je nikdo tajit nemusí. Jen u lidí, na kterých mi záleží, mě mrzí, že si ničej zdraví.