Taky jsem přesvědčená, že žijeme nejlépe v celých lidských dějinách, v míru a blahobytu. Moje babička se narodila v r. 1901, její tatínek byl stolař a bydleli v domečku s hliněnou podlahou. Měli 9 dětí, přežilo jich 5, ostatní zemřeli jako malí, dvě děti jako miminka, dvě kolem 4 let na meningitidu. Jeden babiččin bratr se ztratil někde na východní frontě za první světové války. Prababička zemřela v 53 letech na rakovinu, pradědeček o 2 roky později a babička byla od 11 let úplný sirotek, starala se o ní o 20 let starší sestra a už ve 13 letech musela skončit se školou, ačkoliv ji moc bavila a dobře se učila a musela jít pracovat do fabriky na vojenské mundury. Po válce pracovala jako služka v německé židovské rodině, kde se naučila německy. Pak se seznámila s dědečkem, který byl vyučený číšník a přišla do jiného stavu, vdala se a měla maminku. Pak pracovala v restauraci v kuchyni, po nocích šila, třeba pánské košile za korunu, nebyla vyučená švadlena, tak si vydělala málo. Často měla hlad, když byl dědeček nezaměstnaný. Dědečkův otec byl havíř v Ostravě a vlastně se udrel k smrti. Můj pradědeček z tátovy strany byl zedník a dědeček byl pekař. Umřel v 62 letech na infarkt a babička taky v 62 letech na embolii. Babička z maminčiny strany umřela v 66 letech na rakovinu a její manžel, se kterým se po válce rozešla, v 67 na infarkt. Můj táta umřel v 64 letech na rakovinu. Z naší rodiny se vyššího věku dožila jen moje maminka, která umřela v 86 letech na mrtvici. Do té doby byla úplně zdravá a soběstačná. V naší rodině dlouhověkost není obvyklá, neznám nikoho, kdo by se dožil devadesátky.