Chlap se mi za ta léta, co jsme spolu (20 let), poněkud změnil. Bývala s ním sranda, trávili jsme čas spolu, na vandrech, později s dětmi. Byl super táta, děti milovaly dělání blbostí s ním.

Děti rostou a muž se stahuje víc a víc do sebe. Rušíme ho, všichni. Nejraději je sám.
Jakmile vkročíme někdo do obýváku, kde si čte, nebo si jdeme do kuchyně nachystat jídlo (máme propojenou kuchyň a obývák), se vzdycháním zaleze do pracovny. Odstěhoval se z ložnice. Prý mu vadí, jak dýchám. Je pravda, že asi trochu chrápu, ale to on taky a za ty roky jsem se nějak naučila rychle usnout. Ze začátku mi v ložnici chyběl, teď už jsem spíš ráda - když nemohl usnout a zdálo se mu, že "moc nahlas dýchám", trhl vždy dekou tak, že se mi na okamžik šokem zastavilo srdce.

Teenageři tráví většinu času ve svých pokojích, já jsem se marně snažils nadchnout manžela pro společné aktivity. Nechce. Když je hezky, vyjede si sám, mě vyloženě jako parťáka nechce. Už se ho ani neptám, chodím ven sama nebo s kamarádkami, jezdíme dvakrát ročně na dámské víkendy (to je práskání dveří vždycky silnější).

Dnes vstal zase levou nohou, má přítomnost ho iritovala už od kuropění natolik, že s práskáním dveří vstal, umyl se a odjel do práce, jakmile jsem vlezla do kuchyně.

Mám ho plné zuby, chová se jako hulvát, a to bez důvodu a náhle. Dnes ráno tomu jeho práskání dveří byla přítomná i dcerka a taky nechápala, proč se táta zlobí.

Kdybych měla víc peněz, už jsem rozvedená. Bohužel bydlení je obou a kdybychom ho prodali, můžeme každý koupit při dnešních cenách tak garsonku. Děti by asi spaly na hamakách či co. Tak to asi budu muset ještě dost let vydržet, ale nevím, jestli to dám.