Měla jsem babičku, chodili za ní její synové. Někdy donesli nákup či léky. Najedli se jejího domácího jídla, poděkovali, pochválili a šli si číst noviny. Ona jim přinesla kafe. Taky přístup.

Moje tchyně zase potřebuje pochválit. Takže jí hned po příchodu pochválim, jak jí to sluší, jak je schopná, že něco zvládla, atd, opravdické chválení, nic hraného. A ona je pak ráda, "nakrmená" a v pohodě prima ženská. Když to neudělám, půl hodiny se chvástá, jak je dobrá, co všechno zvládla, koho zachránila, co si pěkného koupila na sebe, v čem zlepšila moje děti, atd.

Třeba je možnost hned se zeptat na ty klouby a spol., aby to bylo z krku - když je to její potřeba, a pak už se bavit normálně? Jen nápad.