Sedmi, záleží na tom, jak takovou práci škola pojme. V našem městě něco takového vyžaduje zrovna základka, kam chodila jedna z mých pěstounských dcer, hodná, klidná, ale prospěchově opravdu velmi slabá. Ale ta ročníková práce jí spíš pomohla a dodala sebedůvěru, že je něco takového schopná zvládnout. Děti si mohly vybrat, ke kterému předmětu se bude práce vztahovat, učitel toho předmětu pak s nimi vše opakovaně konzultoval. Jedno z mála, co dceři šlo a měla ráda, byla výtvarka, tak si ji vybrala.
V teoretické části psala něco o oblíbených malířích, v praktické nafotila výběr ze svých výkresů (chodila i do ZUŠky) a ke každému napsala, co její obrázek vyjadřuje. Já jsem jí opravila hrubky a poradila s citacemi, ale věřím, že by jí s tím byla ochotna pomoct i učitelka. A díky této práci získala pěknou známku nejen do výtvarky, ale i do češtiny Říkala jsem si, že je fajn, že i děti, které jdou po ZŠ na učňák, a už asi v životě moc seminárek psát nebudou, si ujasní, že např. nemohou zkopírovat celé stránky z internetu bez uvedení zdroje, apod. Nároky nebyly vysoké, stačily klidně citace z Wikipedie, ale aspoň něco. Co si pamatuji, tak někdo psal o svém oblíbeném sportu, někdo asi i dělal dotazníkový průzkum, něco, jako píšeš, jeden nadšenec v praktické části vytvořil model Sluneční soustavy, a tak - měli pak společnou prezentaci a docela si to užili

A co psala 1kulička, že dřív se povinné seminární práce na gymplu nepsaly, tak nevím v jaké době, ale my jsme je rozhodně psali (přelom 70. a 80. let). Obvykle jsem si napřed vybrala téma, o kterém jsem si myslela, že mě bude bavit, pak jsem práci dlouho odkládala, na poslední chvíli se do ní pustila, ale nakonec mě to i docela bavilo a myslím, že i ledacos naučilo