TaJ, taky jsem měla ráda smutné příběhy, vždycky jsem plakala, to bylo tak očistné. Milovala jsem Andersenovy pohádky, a hlavně ty smutné, Děvčátko se sirkami, Cínový vojáček, Malá mořská víla. Báječné jsem si poplakala.
Pak jsem ještě měla po mamince knížku z první republiky, napsala to L.A.Čarska, jmenovalo se to Sibirocka. Bylo to o tom, jak jedné mrazivé temné noci jede na saních sibiřskou tundrou bohatý ruský knize se svojí novorozenou dcerkou a pronásledují je vlci. Tak ten kníže přiváže miminko nahoru na strom, aby ho zachránil. Tam ho najde nějaký stařík a vychová z miminka holčičku, kterou pojmenuje Sibirocka. Když je Sibirocce 9 let, tak dědeček umře a ona se vypraví do města Tobolska, tam se dostane k cirkusu a seznámí se s dcerou bohatého knížete. Jasná červená knihovna, ale mě se to strašně líbilo, bylo to dobrodružné, romantické, Sibirocka byla sladká blondýnka, což jsem ji záviděla a v knížce byly takové ty obrázky, co vypadaly jako černobílé fotografie. Milovala jsem tu knížku a četla ji pořád dokola. Kdoví, kde ji dnes konec!