Obvykle taková témata nezakládám, a toto už jsem odpoledne dvakrát smazala, že se s tím nějak vypořádám sama, ale přece jenom si jdu pro podporu, někdo mě třeba rozebere.
Při srazu s kamarádkama se ukázalo, že jedna z nich má asi zfalšovanou Tečku nebo očkovací certifikát, vlastně ani nevím, co přesně, jen když se plánovala návštěva restaurace, tak říkala, že může jít, že je očkovaná, mrk mrk. Na detaily jsem se neptala a ona mi je neříkala, ví, že by se mi to nelíbilo.
Od léta vím, že je proti očkování. Sama připouští, že je ovlivněná svým okolím. V práci má kolegy typu: "nejsme ovce, ONI nám nebudou říkat, co máme dělat", v místě bydliště zase "sportujeme, zdravě se stravujeme, nás Covid nedostane, je to chřipečka".
Ještě v létě jsem to brala, že má každý nárok na svobodné rozhodnutí a je každého věc, zda se nechá očkovat. Při podzimní vlně už mi trochu začalo vadit, že na antivax doplácíme vlastně všichni a hodně mi vadí, že kamarádka věří těm spikleneckým mailům, jak jsou nemocnice prázdné nebo je tam víc očkovaných a "oni nám lžou", ale budiž.
Ale nějak se teď vnitřně nemůžu srovnat s tím, že kamarádka podvádí. Já nejsem žádný Mirek Dušín, určitě jsem někdy překročila rychlost nebo udělala něco, co nebylo úplně košer, ale tohle nějak těžce nesu. Není mi to příjemné a vadí mi, že to není její styl, znám ji 30 let, takže vím, že taková obvykle není, je tam vliv okolí.
A teď se to ve mně těžce bije. Cítím úplně fyzickou tíhu na prsou (vím, že to bude znít směšně, ale prostě to tak je) z toho zklamání nad jejím chováním, zároveň si ale uvědomuju, že pokud vnitřně s očkováním nesouhlasí a věřím těm různým konspiracím, tak vlastně nemá jinou volbu a nechci jí upřít právo na vlastní názor. Ale asi bych to líp snášela, kdyby její postoj byl: OK, do hospody jen s očkováním, já se očkovat nechci, tak holt do hospody nepůjdu... Ale fingovat certifikát, aby do hospody mohla, zároveň ten falešný certifikát využívá i pro návštěvy svého otce v domově důchodců, to už mi prostě vadí.

Je to moje nejlepší kamarádka 30 let, nechci, aby nás stávající situace rozdělila, ale strašně mě to zklamalo. A zároveň se trochu bojím, jestli v tom není i moje ješitnost, že celé roky při své nerozhodnosti naslouchala mně a najednou zrovna v této situaci poslouchá někoho jiného...

Prosím, napište mi něco povzbudivého, abych se přes to dokázala přenést. Známe se tak moc dlouho a věřím (doufám), že při zpětném pohledu bude Covid v našem životě jen epizoda, nechci zahodit tolik let přátelství.

A v souvislosti s tím mám ještě jednu věc, dnes jsem podobný point četla i v postu od Vítr v kapse a Libík - byla jsem včera pozvaná na předvánoční setkání kamarádů řekněme z širšího okruhu známých. Vím, že jsou všichni antivaxeři. Omluvila jsem se, protože jednak nechci poslouchat jejich s prominutím kecy a pak se mi také nechce do uzavřených prostor, kde jsou všichni neočkovaní. Kromě toho, že sama nechci onemocnět, jsem OSVČ a i ta "chřipečka" s lehkým průběhem je pro mne teď trochu problém, tak také nechci ohrozit zbytek rodiny tím, že dotáhnu něco domů. A zbaběle jsem se vymluvila na různé jiné důvody, ty skutečné jsem neřekla, aby mě tam pak nerozebírali. Bylo mi potom skoro do pláče, do jaké situace jsme se teď dostali. Jsem srab, protože to neřeknu na rovinu, proč mezi ně nechci?
Zajímavé je, že ve skupině očkovaných se nic neřeší, maximálně pro zajímavost přijde řeč na to, jaká jsou vlastně aktuální opatření a kdo má děti v karanténě, ale jinak se mluví o jiných tématech. Zatímco mezi odpůrci očkování je to nekonečné téma a pořád se dokola omílá covid, očkování, nejsme ovce, oni nám lžou, oni nás nutí, nikdy se nenecháme...
Mně je z toho tak strašně smutno, kam to dospělo