Libiku,
ty to zbytečně exponuješ.
Nemyslím si, že to nutně musí každý pojímat takhle dramaticky (nebo "roztomile naivně" ala "paní Nováková, dejte mi prachy"). Je to, jak jsem ti psala - jsem vychovaná v rodině, kde pomáhat bylo braný jako samozřejmost, bylo to něco, co je daný a vůbec se nad tím nemusí nijak přemýšlet nebo u toho zažívat nějaké "libé pocity". Můj děda, byť měl celou řadu nepěkných vlastností a navíc byl zapálenej komunista, to tak svým chováním nastavil. Sice umřel, když mi bylo sedm, ale dobře si pamatuju, jak k němu chodil zvonit pomalu celej barák, když se něco dělo a bylo potřeba to řešit, a jak třeba lezl do okna v prvním patře, když se odtud začal valit kouř, protože sousedka usnula a nechala něco na plotně. A nikdy to nijak nekomentoval, prostě se sebral a šel udělat, co bylo třeba. Pochybuju silně, že by si tím masíroval ego a cítil se jako generální tajemník ÚV KSSS (papež těžko, nechal celou rodinu vypsat z církve někdy v 50. letech). Byl zkrátka takovej.