Kulicko, ja to mela nejhorsi do tech sestnacti, pak to opadlo, nejaka ta deprese zustala, tu mam asi porad, ale rozhodne to "temno" bylo uplne jine. Na stredni od druhaku uz to byla pohoda i v kolektivu, sice jsem opravdu nebyla takovym tim zlatym stredem, ale normalne jsem existovala, vztahy se spoluzaky docela hezke, uzila jsem si pak i skolni vylety, lyzak a tak. Ale ten zacatek puberty (mela jsem ji pozde) byl traumaticky, prave to vyhybani se skole bylo zasadni a vlastne to jedine, co bylo nejak znat navenek. Bylo to urcite zhorsene tim, ze druhy stupen byla uz moje treti skola a jeste se to tam ruzne menilo a zamichalo. Ja ty zmeny kolektivu neumim a v tomhle veku vubec ne. O tom, ze bych nechtela zit, nebo se dokonce zabit, jsem nikdy s nikym nemluvila a navenek opravdu nemeli doma tuseni, dokud se neprovalily absence ve skole. A ani pak jsem o tom nijak nemluvila, vlastne jsem ani nevedela, co se vlastne deje, krome toho, ze je mi v kolektivu, mezi lidmi, spatne, coz nebylo brano na zretel, to neni zadny duvod a basta.